Odmala jsem ráda psala povídky. A proto jsem zvolila tuhle netradiční cestu, jak popsat, jak takový svatební rituál může vypadat. Uvař si čaj, zachumlej se a ponoř se do následujícího krátkého příběhu. Nadechni do svého srdce to, co prožívá „hlavní hrdinka“.
Jemné záchvěvy větru si pohrávaly se stébly trávy, které se líně převalovaly na vrcholu kopce, sevřeného několika velkými kameny – menhiry. Už zdálky jsem viděla květiny nejrůznějších barev a tvarů, lemující cestu k oltáři s bělostným ubrusem, stříbřitým pohárem a dalšími rituálními předměty. Vprostřed kruhu stály dvě židle – jedna pro Mě a jedna pro Něj – obsypané okvětními lístky růží. V další části kamenného kruhu jsem pak spatřila velký čtvercový hedvábný barevně tkaný přehoz s růžovými a fialovými polštářky. Byly poskládané ve tvaru kruhu kolem dalšího oltáře se svíčkami, krystaly, kartami a nejrůznějšími symboly lásky a posvátného spojení.
Chtěla jsem prince na bílém koni
Dechberoucí místo, z něhož dýchala posvátnost okamžiku. Nádherné bezčasí, protkané jako pavučinka láskou, úctou, jemností a slavnostním očekáváním. Nalevo stáli seřazeni muži v čelem s tím Mým. Napravo ženy. Muži mého srdce a ženy mého srdce – ti nejbližší, kteří mě měli vyprovodit na společnou cestu životem s Ním a být svědky momentu, na který jsem se celý život těšila. Odmala jsem si hrála na princeznu a čekala na prince na bílém koni – aby taky ne. Všechny pohádky jsou přece o princeznách a lásce a štěstí až do konce jejich dnů. Svatbu jsem vždycky vnímala jako významný moment. Oddat se jednomu muži, přijmout jeho příjmení, veřejně se zavázat k tomu, že vedle sebe budeme růst, podporovat se a být si vzájemně blízko. A přitom se rozvíjet jako autonomní, samostatné bytosti.
Tahle pohádka měla nejrůznější trhliny a růžový samet, kterým jsem obalila své vztahy, se místy potrhal tak, že jsem myslela, že už dál nemůžu. Že zahořknu a rezignuju a budu radši sama, než prožívat ukrutnou bolest, při které jsem oněměla hrůzou a nedokázala uronit ani slzu. Skrz ty trhliny jsem ale postupem času začala vidět, že jsem si na piedestal postavila jeho a zapomněla jsem na sebe. A díky tomu jsem uzrála. A až jsme uzráli společně a přestáli jsme ty největší zvraty, rozhodli jsme se uctít naši lásku rituálem. Vzít se.
Kam se poděl můj den?
Svíčková, obří šaty, stovka hostů, tuna papírových přání, krájení dortu, úsměv po celý den, únava, pocit, jako že jsem na jevišti, jako že hraju hlavní roli ve filmu „Nejlepší svatba tohoto roku“… v den, který má být smysluplný, významný, pro Mě a pro Něj. A místo toho řeším, kde ubytuju strýčka a že jeho dcera má bezlepkovou dietu a že houslistka onemocněla. A pak jdu k oltáři, všichni se dívají. Ono se to děje. Je to krásné a dojemné, ale tak prchavé. A najednou je to pryč a všichni se opíjí a já si večer znaveně říkám: tak to bylo ono? Nechce se mi věřit, že tohle byl ten den. Tak takhle to nechci.
Chci moc?
Chci mít čas a prostor. Nechci se o nic starat. Chci být vedena v jemnosti. Chci očistit to staré, co naší lásce nesvědčilo a zasít semínko tomu novému. Chci vzpomínat na to, jak jsme se seznámili a smát se tomu, že si o mě myslel, že jsem diskotéková pičinka. Chci zažít péči a úctu k momentu, který je v mém životě velkým předělem. Chci jen plynout podle svého tempa a vychutnat si každičký okamžik. Chci požehnání od svých nejbližších, které tryská přímo z jejich srdce a spojuje se našimi srdci. Chci smysluplnou svatbu v bezpečném, důvěrném a láskyplném prostředí.
Takže chci teda moc?
Nechceš, má milá. Za pomoci živlů vzduchu, ohně, vody a země požehnám vaší lásce a pomůžu vám vykročit do nové etapy.